Záchranné centrum pro exotická zvířata

Barborek je veselý mazlivý a dominantní sameček. Původně se majitelka domnívala, že si pořídila holčičku, proto Barborkovi zůstalo dívčí jméno. Ve skupině kakaduů se rychle socializoval. Je bezproblémový, dobře vychází s ostatními papoušky i s některými chovateli. Barborka si užíval krásná léta u své milující paničky jako mazlíček. Po osmi letech nemohl Barborka z rodinných důvodů zůstat v původním domově a byl umístěn v Laguně. Jeho panička za ním pravidelně dochází a věnuje mu vždy svou pozornost. Tím se vážná situace vyřešila ke spokojenosti obou stran. Barborek na paničku nezanevřel a stále se s ní rád mazlí.

Cookie za svůj život vystřídal asi 5 domovů, než se dostal do Laguny. Je to moc milý papoušek, ale je velmi citlivý a časté stěhování mu nedělalo dobře, začal si vytrhávat peří a naučil se velmi hlasitě ječet a pištět, což vedlo k tomu, že se ho lidé zbavili. Poslední rodina, do které Cookie přišel, se mu snažila dát vše, co by potřeboval, ale po čase usoudili, že se bude mít lépe mezi ostatními papoušky a obrátili se na Lagunu. Cookie se u nás rychle zabydlel a skvěle vychází s ostatními papoušky, se kterými žije ve voliéře v Botanické zahradě.

Junior byl prvním vajíčkem taťky Ferdy a mamky Sáry. Rodiče se ještě neuměli starat, taťka Ferda místo na vejci seděl vedle vejce a občas s ním hrál fotbal. Proto bylo vejce přemístěno do inkubátoru a vejce nahrazeno podkladkem, aby si měl taťka s čím čutat. Juniorek vyrůstal společně se sestřičkami – Shakirou a později i Safirou. Když nabrali trochu více síly a leteckých zkušeností, jezdili trénovat do tenisové haly. Později se připojili k hejnu kakaduů v Botanické zahradě, kde se poprvé setkali se svým taťkou Ferdou. Maminku Sáru bohužel už nepoznali, umřela po těžké nemoci, když byli ještě v inkubátoru. Taťka Ferda je nesmírně miluje a pečlivě se o ně stará, nebo s nimi vyvádí lumpárny.

Josefínka je komunikativní, mazlivá a veselá. Má ráda společnost lidí a veřejné akce, kde se může předvádět. Původně žila se svou paničkou v Americe a po nějaké době se přestěhovaly společně do Čech. Panička Josefínu velmi hýčkala a považovala ji jako za svou emancipovanou dceru. Krmila ji převážně lidským jídlem a vodu ji napouštěla pouze do hrnečku vždy, když si Josefína řekla, aby nedocházelo ke kontaminaci vody. Ovoce a zeleninu neznala, ani sluneční paprsky nespatřila. Zřejmě z nedostatku potřebných živin si vyškubala peří na břiše i na zádech, a dokonce si poškozovala kůži do ošklivých ranek. V roce 2011 přišla do Laguny, kde jsme ji nechali udělat kompletní vyšetření a za základě výsledků upravili krmení. Začala se učit jíst ovoce a zeleninu. Tyto nové objevy Josefíně dělaly obrovskou radost. Při ochutnání banánu se ji jen valila její velká kukadla s výrazem – neznám to, ale mooooooc mi to chuuuuuutnáááááááá. Okoukávala to převážně od ostatních kakaduů, ale nepodařilo se jí začlenit do skupiny. Postupně se její stav zlepšoval a částečně opeřila, avšak některé folikuly byly už zničené. Jezdí s námi na veřejné akce, fotí s modelkami a miluje svou ošetřovatelku Ivanku, která jí má v péči.

Kašpárka se s velkým neštěstím ocitla s paničkou ve velmi smutné situaci, když je opustil jejich milovaný páníček po těžké nemoci. Obě truchlily až tak moc, že pro ně přestával svět být zajímavý. Kašpárka smutně koukala do barevné zdi, která ji po nějaké době přišla už jen šedá a bezbarvá. Při každém cvaknutí dveří se rozzářila a čekala, že domů přišel její miláček, a ona to byla jen nešťastná panička, která, i když samotné krvácelo srdce, se Kašpárku snažila rozveselit. Oblíbené pistáciové oříšky jí přestaly chutnat a neměla zájem o nic nového. Hračky jen ležely bez jakéhokoliv pohnutí. Život pro ni přestal mít smysl. Začala si škubat bříško a její jiskra v oku zhasínala. Co dělat? Panička byla čím dál nešťastnější, protože nedokázala ani Kašpárce zlepšit náladu. Rozhodla se tedy samičku umístit do Laguny, aby nepřišla ještě o ni. Nejdříve šla do domácího prostředí Laguny, kde se skamarádila s kakaduem Cocem, který ji sice trošku zlobil, ale Kašpárce se navrátila chuť do života. Oblíbené pistácie jí přišly ještě chutnější nežli dříve a hračky ji opět začaly zajímat. Její aktivita stoupla na vysoké obrátky. Dostala druhou šanci nového a úplně jiného života. A to ptačího se spoustou dalších veselých kamarádů. Teď už se jen rozkoukává ve skupině plné kakaduů, kde je i její oblíbenec Coco, ale uvidíme, který z fešáků se jí nakonec bude líbit nejvíce, i když na to má ještě dost času.

Káťa přišla do Laguny ve stáří dvou let a už do té doby vystřídala několik majitelů. Ani neznáme celou historii. Poslední majitelka ji měla půl roku, před tím pobývala pouze měsíc u její dcery, která si ji vzala od kamaráda a ten ji také od někoho dostal. Paní byla celé dny v práci, takže Kačenka trávila čas převážně sama. V tu dobu se začala škubat. K paní si rychle vytvořila přátelský vztah a snášela jí vajíčka. Krmená byla směsí zrnin, převážně slunečnicí. Z ovoce jedla nejvíce citrusy. Jelikož na ni paní neměla čas a Káťa doma dost křičela a začala se dost škubat, rozhodla se umístit ji v Laguně.

Přišel k nám ve svých 20ti letech. Původně si ho pořídil milující pánček jako svého životního společníka. Náramně si rozuměli. Avšak nastal problém pokaždé, když přišla do domu nápadnice páníčka. Koro si statečně srovnával pořádek v hiearchii a dle správných kakaduých zákonů novou partnerku doslova vyštípal. Poslední lidská partnerka odolávala velmi dlouho. Všemožně se s Korem snažila uzavřít nějaký mír. Ale Koro byl zásadový – partnerka se musí zlikvidovat. Když po jedné takové rozprávce skončila paní na chirurgii s roztrženým obličejem, páníčkovi došly nervy a vybudoval v suterénu velký bezpečný pokojíček pro kakadua. Přeci jen o tuhle partnerku nechtěl přijít, již čekali své lidské vajíčko. Aby to Korovi nebylo tak líto, vybudoval páníček prostornou voliéru na zahradě. Jenže Koro se s tímto obchodem nechtěl smířit a řval ze všech sil, jak se na správného kakadua sluší a patří. Začaly chodit stížnosti od sousedů a Koro měl zase průšvih. Zoufalý páníček odvezl Kora do Laguny. Nejprve se umístil do voliéry v Botanické zahradě mezi cykasy. Koro zde byl nesmírně hodný a vůbec nekřičel. A tak se po půl roce Koro vrátil zpět ke svému páníčkovi, protože se zdálo, že už ho řvaní přešlo. Nepřešlo. Koro se prolétl po zahradní voliéře, rozhlédl se po okolí (což trvalo asi 3 minuty), pevně se chytil mříží, zhluboka se nadechl a spustil takovou serenádu, jakou sousedi ještě neslyšeli. Trvala několik hodin. Ještě týž večer se Koro vrátil do Laguny. Po nějaké době se naskytla možnost Kora půjčit k jedné chovatelce, která měla osamocenou samičku. Byla to láska na první pohled. Po vpuštění Kora do voliéry samičky probleskla jiskra a od té doby žili spolu. Lezli do boudy, stavěli si hnízdečko, večeřeli spolu a vše se zdálo, že by Koro mohl být i tatínkem. Bohužel po nějaké době samice uhynula a Koro byl opět sám. Vrátil se do Laguny, kde si po týdnu oblíbil uřvanou samici Báru, která mu dala najevo, že ona je ta dominantní. To bude Itálie!

Louise si páníček zakoupil jako opeřené mládě a ještě ho dokrmoval. Spolu vytvořily silné pouto. Když se páníček oženil a založil rodinu, Louis přestal být středem pozornosti. Pak ještě přibyl do rodiny pes a papoušek se začal škubal. Útočil na manželku i na děti. Oškubal si křídla a ocas, takže nemohl ani létat. Bylo vidět, že se trápí a trápil se i páníček, který díky své práci na něj už neměl čas. Proto se rozhodli Louise odvézt do Laguny, kde by se časem mohl zařadit do skupiny kakaduů a žít si spokojený život v hejnu dalších kamarádů

Rokýn je velmi mazlivý přátelský, ale také někdy překvapivě zákeřný a agresviní. Rokýnek žil s milujícím pánem, který si Rokýnka pořídil jako mláďátko. Vychoval ho a mazlil. Překonali i drsnou pubertu, ale najednou se doma stal zvrat a miláček Rokýnek začal nezastavitelně křičet a poté i napadat svého majitele. Nedal se nijak zastavit. Pánovi srdce rvalo přemístění Rokýnka do Laguny, ale jiná cesta nebyla. Po příjezdu do Laguny se zlobivý křiklounek jakoby proměnil. Opět z něj byl miloučký sameček, který se nechá od každého pomazlit. Netrvalo dlouho a začal na ošetřovatele opět dělat nálety a křičet. Avšak mu to moc dlouho nevydrželo a pochopil, že jeho křik nikoho nezajímá a utočit prostě nebude. Místo útoků a křiku si začal hrát mezi papoušky a jeho psychická stránka se otočila jen v to dobré. Jediný velký problém má s úklidovým nářadím, které mu prostě tu chocholku na hlavě zvedne. Rokýnek i přes veškerou péči má jeden velký handicap. Prodělal kdysi zánět žaludku a střev. Jeho trávení se zastavilo a začal velký boj o přežití. Spoustu léků sice zničilo bakterie, ale žaludeční stěny byly poničeny a neobnovilo se správné trávení. Rokýnek nedokáže strávit žádné zrní, proto má speciální dietu v podobně rozmočených granulí a spoustu měkké zeleniny a ovoce. Dokázal se statečně vypořádat s nemocí, se kterou jsme bojovali několik měsíců, ale jeho víra v nás ho udržela a dala nám šanci vyhrát.

Safira je dceruškou svého tatínka Ferdy a maminky Sára. Je nejmladší z trojčat

Shakira je prvolíhlou dceruškou svého tatínka Ferdy. Je prostřední z trojčat

Sophie přišla do Laguny po náhlém úmrtí její milované paničky. Dlouho trvalo, než zapomněla na svůj žal. Sophie se v Laguně objevila poprvé v prosinci roku 2015 spolu se svou kamarádkou kakadu moluckou Kvikou na krátký pobyt kvůli nutnému odjezdu majitelky. Trochu se spřátelili s partou kakaduů a opět se obě holky vrátily domů. O necelý rok později – v létě se opět obě kakaďačky objevili v Laguně na hlídání, když majitelka odjela s rodinou na dovolenou. Pobyt zde jim svědčil, měli to papouščí holky také jako dovču. Avšak návrat domů byl jen na několik dní. Pak se stala velká tragédie, jednoho večera jejich milovaná panička šla spát dříve, nebylo jí dobře. A to bylo naposledy, kdy se s nimi pomazlila. Ráno se už neprobudila. Neměla pevné zdraví a její slabé srdíčko nevydrželo životní těžkosti poslední doby a v noci selhalo. Zoufalý manžel ihned kontaktoval Lagunu a papoušci byli odvezeni zpět do skupiny kakaduů. Nejdřív obě kakaduí holky nechápaly, proč jsou zde tak dlouho, proč se pro ně panička nevrací. Až po několika týdnech jim došlo, že už nikdy nepřijde. Vyrovnávaly se s tím hodně špatně. Sophie se oškubala a její psychický stav byl špatný. Byla umístěna k laguňácké kakaduí mamče Ivance, která se jí věnovala celé dny. Teprve po roce hýčkání se Sophinka začala probouzet ze svého těžkého smutku a byla schopná si zase hrát s ostatními kakaduy. Byla přemístěna do skupiny, kde se postupně začlenila do kolektivu a začala si zase hrát a dovádět. Peří jí dorostlo a dnes je z ní krásná sebevědomá slečna.

Byl zakoupen jako odchované a ochočené mládě do rodiny, kde se skamarádil s 6ti letých chlapcem, který se o něj staral. Bohužel rodinná idylka netrvala dlouho, rodiče chlapce se rozvedli a Rendy začal být ukřičený a také se začal škubat. Přemístili tedy ukřičeného Rendyho k chovateli papoušků. Zde byl delší dobu – až do jeho 15ti let, kdy chovatel zemřel. A tak se Rendy vrátil zpět ke svému oblíbenému chlapci. Jenže ten už za ty roky také vyrostl v mladého studenta a neměl na papouška čas. A tak Rendy zase ječel, aby si vynutil pozornost. Mladý student se nemohl učit. A bylo dojednáno – Rendy se postěhuje do Laguny

Kvika byla přijata do Laguny po tragickém úmrtí její milované paničky. Kvika se v Laguně objevila poprvé v prosinci roku 2015 spolu se svou kamarádkou kakadu bílou Sophií na krátký pobyt kvůli nutnému odjezdu majitelky. Trochu se spřátelili s partou kakaduů a opět se obě holky vrátily domů. O necelý rok později – v létě se opět obě kakaďačky objevili v Laguně na hlídání, když majitelka odjela s rodinou na dovolenou. Pobyt zde jim svědčil, měli to papouščí holky také jako dovču. Avšak návrat domů byl jen na několik dní. Pak se stala velká tragédie, jednoho večera jejich milovaná panička šla spát dříve, nebylo jí dobře. A to bylo naposledy, kdy se s nimi pomazlila. Ráno se už neprobudila. Neměla pevné zdraví a její slabé srdíčko nevydrželo životní těžkosti poslední doby a v noci selhalo. Zoufalý manžel ihned kontaktoval Lagunu a papoušci byli odvezeni zpět do skupiny kakaduů. Nejdřív obě kakadí holky nechápaly, proč jsou zde tak dlouho, proč se pro ně panička nevrací. Až po několika týdnech jim došlo, že už nikdy nepřijde. Vyrovnávaly se s tím hodně špatně. Kvika byla umístěna do zázemí, protože bylo potřeba ji neustále zabavovat a motivovat. Průběžně se dost škubala, křičela a byla velmi nevyrovnaná. Po čase byla umístěna do depozita v Chrastavě u Liberce do velké společné voliéry s dalšími papoušky – a hlavně zde potkala dva kluky kakaduy molucké. Jeden z nich byl hodně oškubaný, druhý vypadal moc hezky. Možná proto, že se ještě vyrovnávala se svou depresí – vybrala si toho hezkého a oškubala ho až hrůza. Snad ji to uklidnilo, postupně zapomněla na svůj žal, ale nakonec si začala hrát ve voliéře a dokonce upravovat hnízdní budku.

Přivezli k nám fešáka, takového růžovobílého pána elegána. Je to kakadu růžový Pepíček. On to taky neměl v životě jednoduché. Sice se vylíhl rodičům, kteří se o něj v budce starali, ale pak se to zvrtlo – šoupli ho do obchodu a brzy prodali chovateli do voliéry. Tam žil asi šest let, ale asi se jako chovný samec moc nevyznamenal (Ježíš, hlavně mu to neříkejte, ať nemá mindrák) a tak ho chovatel prodal poslední majitelce. S tou se moc kamarádil a panička mu nechala postavit na zahradě voliéru a časem mu pořídila samičku. Když to vypadalo, že život bude fajn, samička začala chřadnout a veterinářka ji uspala, protože se u ní projevila ošklivá nemoc – bornavirus. A Pepíček zase zůstal sám. Hodně se oškubal a byl smutný. Naštěstí se na něj nemoc nepřenesla. A panička ho předala do Laguny. Jenže nejdřív musel pobýt v karanténě na veterině a čekat na další výsledky testů. Naštěstí dopadly zase dobře, Pepíček je zdravý, jenom smutný. Ale v Laguně je samička, sice oškubaná, ale třeba v sobě najdou zalíbení. Moc bych mu to přála, aby už byl Pepíček šťastný, moc by si to zasloužil. Je to takový krásný elegán.

Šalamounek Kadu byl původně nechtěným dárkem pro 17ti letou slečnu, která si však žádného papouška nepřála a nechtěla ho. Tak si kakadua vzal tatínek do restaurace, kde Kadu trávil dlouhá léta ve společnosti lidí, což mu docela vyhovovalo. To však skončilo v momentě, kdy restaurace ukončila činnost. Kakadu se tedy stěhoval opět domů, ale zde nebyl spokojený, chyběla mu společnost. Nakonec skončil opět ve veřejném prostoru – a to v kavárně, kde žil 1,5 roku. Létal zde volně a užíval si společnost návštěvníků včetně dětí. Bohužel i tato kavárna ukončila činnost a Kadu se opět stěhoval domů. To se mu nelíbilo a dával to velmi hlučně najevo. Majitelé se tedy rozhodli papouška odvézt do Laguny, aby si zde našel kamarády a byl konečně spokojený. Kadu byl nejdříve umístěn do karantény v domácím prostředí. Ukázalo se, že je to velmi vnímavý, přátelský a společenský papoušek. Nyní už zkouší pobyt ve společné voliéře mírnějších papoušků. Létá se skupinou amazoňanů a dalších menších kakaduů.

Mladá temperamentní samička. Velmi hravá a zvídavá. Za svého nejlepšího přítele a kamaráda si vybrala laškovního samce Eddieho. Andělka byla ručně dokrmovaná od úplného holátka. Ve třech měsících věku byla prodaná, musela se ještě přikrmovat. Začala se škubat. Po čase se vrátila k chovateli, kde byla střídavě u staršího páru růžových kakaduů a mladých kakadu bílých. I toto pro ni nebylo a stále se škubala. Ve věku 3 let přišla do Laguny, kde měla možnost být s jinými velkými kakaduy a hlavně samci. Oblíbila si lana, houpačky a měla možnost proletu ve voliéře. V létě si užívá venkovního sluníčka a přírodního deště. Úplně zapomněla na její handicap škubání a stala se z ní krásná opeřená dáma. Na jaře 2019 si vybrala svého samce Eddieho. Společně dostali vlastní voliéru a dokonce už nahlížejí do hnízdní budky.

Majitelka Eddieho musela z pracovních důvodů natrvalo odcestovat do USA – New York. Nebylo možné si papouška vzít do nového bydliště – byl by zde celé dny sám zavřený v malém bytě. Proto se rozhodla ho umístit v Laguně. Eddie je velmi hodný a učenlivý papoušek. Nevyhledává žádné spory, rychle se socializoval s ostatními kakaduy a dobře s nimi vychází. Jeho oblíbenkyní se stala mladá samička Angela, se kterou si zasloužili vlastní společnou voliéru s budkou, do které pomalinku nakukují.

Chico je drsnější povahy Má vše „na háku“, papoušky i ošetřovatele. Dokáže se mazlit, stejně tak rychle zaútočí, když má špatný den. Je dost aktivní, potřebuje zaměstnávat a je velmi upovídaný. Chico žil tři roky v domově pro seniory – Hortenzii. Poslední dobou se ukázalo, že pro něj pobyt v tomto zařízení není vhodný. Začal mít i zdravotní problémy. Byl přemístěn do skupiny kakaduů v Laguně. Zde se rychle socializoval, snáší se s ostatními kakaduy, ale občas je prohání. Je dost dominantní. Nechá se hladit, ale někdy dokáže být i útočný. Umí napodobovat různé zvuky a rád pokřikuje na návštěvníky: „Ahoj, chceš kafíčko, dej vodičku, Chico – ředitel (to aby všichni věděli, kdo je tady šéf!).

Žolík přišel do Laguny jako devítiletý, protože byl agresivní na partnerku majitele. Když otěhotněla potom i na narozeného človíčka. V hejnu dalších kakaduů si celkem zvykl, ale spíš se straní kontaktu s nimi. Čas od času za ním dochází jeho původní majitel a pomáhá s instalací bidel a dalšími pracemi. Žolíček na něj hezky reaguje, je vidět, že si ho pamatuje. Žolíček má rád kontakt s lidmi, co má ale nejraději, to je doprovod zpívající ošetřovatelky. To je vidět, že je spokojený.

Papouška Pepíčka si majitel pořídil před léty jako miláčka společníka. Žilo se jim spolu dobře dlouhé roky. Ale pak si páníček našel družku svého druhu a založil rodinu. Nová panička se snažila s Pepíčkem vycházet co nejlépe, ale Pepíček stejně žárlil. Ale všichni ho měli rádi, tak nějaké drobné útoky zvládali bez problémů. Problémy začaly, když se do rodiny narodily děti. A jednoho dne došlo k maléru – malá holčička strčila ruku do klece a Pepíček jí ukousl kousek prstu. Díky rychlé první pomoci a následně zdařilé operaci v nemocnici se podařilo prst přišít a zachránit. Nicméně jizva a částečně pohmožděný prst už holčičce zůstal. Když začalo chodit i druhé děcko, riziko úrazu se opět zvýšilo a rodina se s těžkým srdcem v zájmu bezpečí dětí papouška vzdala a umístila ho do Laguny.

Chaco je odchov rodičů Terezy a Richarda. Chaco přišel na svět v dramatických dnech, kdy v Jižní Americe běsnil rozsáhlý požár, který zničil velké části pralesů. Laguna připravila projekt na pomoc hořící části jižního Pantanalu v Chaco. Od tud dostal i malý papoušek své jméno Chaco. V tomto období na Chaco nezbývalo tolik času, ale i tak z něj vyrostl úžasný božánek. Chaco se zařadil do tréninku volného létaní, ale zatím umíme létat volně v tenisové hale. Je moc šikovný a velmi nadaný letec. Jednou bude létat i pod širým nebem.

Dvouletá princezna Kasandra k nám byla umístěna chovatelem, protože špatně létala a nehodila se do chovu. Projevilo se u ní odumření tkání v koncích křídel a musely jí být části křídel amputovány. Výsledky z laboratoře odhalily bakterii Pseudomonas graminis, která poškodila tkáň i části kostí. Antibiotika, která byla nasazena, byla zvolena správně, laboratoř potvrdila citlivost bakterie na podávané ATB. Tato bakterie je velmi vzácná, objevuje se ve Francii, kde ji používají při čištění jablek. Kde k tomu přišla Kasandra, to už se asi nedozvíme. Po třech týdnech léčby jsme doufali, že už bude jenom dobře. Bohužel levé křídlo začalo opět jít do zánětlivého stavu a byla nutná reoperace a odstranění části kloubu. Znovu byly odebrány vzorky a posláno do laboratoře. A naší holčičce musí opět doktor dávat injekce. Na kontrolním rentgen jsme navíc objevili známky staré zlomeniny levého křídla. Kdoví, co se chudince v raném věku stalo. Zatím se drží dobře, ránu si nepoškozuje, snad se to všechno dobře zahojí a Kasandra se konečně dočká a bude moct mezi ostatní ary. Zatím na ně jen pokřikuje z prvního patra a toužebně vyhlíží z okna, kdy už se bude moct připojit k ařím kámošům.

Ara ararauna, dvouletá holčička, které vlastní nic není. Ale panička je na tom špatně. Zorinku si brala ještě jako malé ptáče. Hezky se o ni starala skoro dva roky. Hodně času trávili venku na zahradě. Jenže paničku zradilo zdraví a často byla v nemocnici. O Zorinku se starali hodní sousedé, chodili ji nakrmit a vyčistit. Ale bývala v domku hodně sama. Paničky zdraví se zhoršilo a musel zase do nemocnice a vůbec to nevypadá dobře. A tak svoji milovanou arušku radši umístila v Laguně. Zorinka si zde našla kamarádku Kasandru, se kterou si mají co povídat, protože Kasandra má za sebou velmi dramatický příběh. Paničce aspoň posíláme videa a informujeme o tom, jak se její arunce daří. Jestli se zdraví paničky nezlepší tak, aby se mohla vrátit, bude ji aspoň navštěvovat. Někteří majitelé můžou a o své papoušky se nestarají, a tady paní by chtěla, ale nemůže. Život s námi někdy zatočí, že nestačíme ani mrknout.

Ary Hildu a Škubánka si majitel zakoupil jako chovný pár. Samec od začátku prokazoval velkou nervozitu, byl nespokojený a brzy se začal škubat. Od tří let věku odchovávali mláďata, ale celou dobu se invazivně škubali.

Žako Kačenka se vylíhla v září 2003 v soukromé ZOO v Istanbulu. Odtud si ji koupil ve věku dvou let její páníček, který byl v tu dobu v Turecku služebně jako velvyslanec i se svojí manželkou. Žako Káča s nimi žila v bytě na Generálním konzulátu ČR v Istanbulu. Po dvou letech byl páníček odvolán do ČR. Vyřídil tedy všechna potřebná povolení a společně s Káčou se přestěhovali do České republiky. Tady si spokojeně žili v rodinném domku, kde měla Káča svoji velkou voliéru a vlastní místnost. Většinu dne byla puštěná a majitelé se jí věnovali. Čas plynul, majitelé už měli své roky a odstěhovali se na venkov do menšího bydlení. Zde už Káča neměla takovou volnost, majitelům ubývaly síly a tak se rozhodli Káču přestěhovat do Laguny, aby měla možnost si najít své kamarády a třeba i partnera. Do Laguny přišla v létě 2021, tedy ve svých 18ti letech. Zprvu se spíše pokukovala po nových lidech a kamarádech. Laguňácké hejno žaků je tvořené z žaků Kongo a Káča je žako liberijský. Proto byla na zkoušku umístěna k naší chovatelce, která má také liberijského žaka – staršího kluka Pepu. Zde už Káča není zakřiknutá, naopak – pěkně si Pepu staví do latě. Tak snad jim to bude spolu klapat.

Z důvodu agresivních útoků na paničku a novorozeného člena rodiny musel být přijat do Laguny, kde se zapojil do skupiny s dalšími papoušky.

Žako Terezka pochází ze ZOO Bošovice, kde byla odchovaná jako mládě. Zakoupil si ji manželský pár a ukázkově se o Terezku starali. Jak roky postupovali, majitelé zestárli a paní zemřela. Pán zůstal sám a péči o papouška už nezvládal. Jejich syn se o Terezku nemohl starat, tak ji raději umístil v Laguně. Poslední dobou se začala trochu škubat, zřejmě i z odchodu své paničky. Také její strava byla víc tučná. Je vidět i na jejím zbarvení – občas má růžové peříčka, že je potřeba její krmnou dávku upravit do lehčí dietky. Je velice akční, pozoruje hejno žaků a brzy se k nim připojí. Poslední dobou se krásně zapeřila a je z ní krásná žakouščí slečna.

Příběh Harýčka začíná asi jako mnoho a mnoho jiných situací v běžných rodinách. Tatínek, maminka, synáček… Chlapeček roste, jde do školy, pobere trochu rozumu a moc, nesmírně moc si přeje kamaráda – pejska. Po mnohých rodinných dohadech přijdou Vánoce a malý chlupatý uzlíček pod stromečkem – ejhle štěňátko jorkšírského teriéra! Nadšení nezná mezí. Chlapeček si vzorně píše úkoly, uklízí po sobě, vynáší koš a odpoledne dle dohody chodí pejska venčit. A přichází období počítačových her a méně času. a pejsek se upíná na maminku, neb ta vždy doběhne na vyvenčení, vždy naplní mističku s krmením. Synáček roste, moudří a má zájem o papoušky. Pejsek se stejně mazlí jen s maminkou. Prosby, sliby, nářky jak se bude moc učit, jak nebude trávit čas na počítači, fakt A ten maličký amazoňan v PET centru je tak samotný a smutný. A pak ty narozeniny – a ejhle – amazoňan je doma. Synek nezná meze své radosti, dokonce myje i nádobí a vynáší koš bez vyzvání. A nakonec si amazoňana oblíbí celá rodina. A Harýček bydlí u synka v pokojíčku, opakuje různá slovíčka a je super kamarád. Chlapec se dle slibu učí, jak může. Takže príma konec příběhu? Jenže ono se něco mění. Mění se malý chlapec. Začíná puberta, tvrdá, hlasitá hudba a Harýček věčně ječí. Proč??? Nikdo nechápe, co se u amazoňana změnilo? U Harýčka se nezměnilo nic. Ale chlapec pomalu dospívá, amazoňan špatně snáší tvrdou rockovou hudbu a řve, a řve a řve. Celé dny. A tak putuje k mamince do kuchyně. Jenže Harýček řve dál. Trpělivá maminka mu aspoň vymyslí program – jezdí s nimi na chatu. Tak to má Harýček nesmírně rád. Nejen, že se mu na chatě nesmírně líbí, protože tam má voliérku na zahradě pod jabloní, ale také nastává nesmírná legrace po cestě. Maminka řídí a tatínek řídí maminku: „Doprava, do pravého pruhu,. Dopr -, debile Tedy netuším, co se po cestě dělo, ale tyto hlášky si Harýček udržel do dneška, kromě jiného mletí a napodobování štěkání psího kamaráda. A jak čas plynul, situace se jaksi ještě zhoršila. Synek se opravdu dobře učil, dostal se na školu a odjel na internát do jiného města. A tak Harýček osaměl, on totiž byl na chlapce velmi fixovaný. A už ho ani nebavily cesty na chatu, byl omrzelý, tatínka a maminku atakoval a hlavně – ječel, křičel, vřeštěl a to celé dny. A k tomu se oškubal, aby toho nebylo málo. A to už tatínek nevydržel a rozhodl – amazoňan půjde z domu. Ale co s ním? A tak byl Harýček přijat do Laguny. Zde po krátké době dostal samičku Kiri, která má vzácnou chorobu – má alergii na prach z peří jiných ptáků. To ukazuje, že papoušci trpí velmi podobnými nemocemi, jako my lidé. Dlouho trvalo, než si na Kiri zvyknul a pochopil, že ona je jeho družka, ne jorkširský teriér. Teprve po dvou letech soužití s Kiry přestal Harýček „štěkat“ jako pejsek a věnoval se své amazonské družce. Dneska se Harýček sice stále trošku přiškubává, ale o svou družku se pečlivě stará. Vzhledem ke své diagnóze musí být Kiri ve velké vzdušné voliéře co nejvíce izolovaná od možných alergenů. Od jara do podzimu jsou oba umístěni ve venkovní voliéře a užívají si čistého vzduchu v údolí Sázavy. V létě 2019 se začali chovat tajemně a my vůbec nevěděli, co se u nich ve volieře děje. Každý den jsme jim nosili nové krmení a čerstvou vodu a oba amazoňani vždy čekali u misek, co dostanou. Po čase u misky čekal už jen Harýček a Kiri byla zalezlá v chovné budce. Nenápadně jsme nahlédli, zda tam nebudou viděna vajíčka. A ejhle ony tam dvě krásné šedivé kuličky. Radostí nám vytryskly slzy a potichoučku jsme se odebrali jásat jinam, abychom je nevyrušili. Vychovali společně bez pomoci lidské ruky holčičku a chlapečka.

Ivan přišel se starší samičkou Martou jako její druhý partner. Marta je jedna z nejstarších amazoňanů, které u nás máme. Majitel obou amazoňanů zemřel a jeho paní se už o papoušky nemohla starat a nechala je všechny převézt do Laguny.

Jacka pořídili rodiče své dceři, když byla dítě. Jack ji miloval a byli skvělí kámoši. Jenže dcerka rostla, měla své zájmy až vyrostla a odstěhovala se od rodičů. Jack zůstal s tatínkem, kterého zrovna neměl moc rád. Chyběla mu jeho kamarádka, kterou miloval. Tatínek dělal vše proto, aby byl Jack šťastný. Vozil ho do práce, kde měl Jack voliéru. Pracoval v divadle a odtud se Jack naučil vypískávat různé melodie. Jak šel čas, Jack stále víc strádal a nebyl šťastný. Smutný tatínek ho tedy předal do Laguny. Snažili jsme se ho zapojit do skupiny amazoňanů, kde se Jack dostal do křížku se stejným druhem Harýčkem. Dopadlo to tak, že oba skončili na operačním stole a naštěstí oba přežili. Jack zkusil ještě soužití s jednou samičkou, ale to také nevyšlo. Poté byl asi 3 roky u jedné rodiny, kde měli malé miminko. a tak se Jack naučil plakat jako kojenec. V současné době je Jack už 5 let u naší ošetřovatelky Ivettky. Je spokojený a zvyklý na lidský kontakt. Jack i Ivettka jsou spokojený a šťastný. Jsou nerozlučná dvojka.

Kirry byla zakoupena jako desetiletá samička pro tenkrát jediného modročelého amazoňana Harrýčka, aby nebyl sám. Po nějaké době začala Kirry vykazovat zvláštní dýchací potíže a postupně se zjistilo, že má alergii na prach peří jiných papoušků (konkrétně kakaduů). Letní sezónu trávila venku a na zimu byla umístěna do skleníku botanické zahrady, kde pro ni bylo ideální klima. S Harrýčkem sami odchovali 2 mláďata.

Kirry Junior se již v Laguně vylíhla jako dvojče se svým bráchou Harry Juniorem.

Původní majitelka se starala o Lorase dost podivně. Krmila ho lidským jídlem, nechyběli ani párky, knedlíky, atd. Když ji po letech omrzel, potřebovala se ho zbavit a chtěla ho nechat utratit. Naštěstí se ho ujal chovatel afrických papoušků a poskytl mu domov ve svém chovatelském zařízení. Tady už Loras dostával správné krmení a viděl kolem sebe papoušky. Ale nebyl zde spokojený, potřeboval k sobě další amazoňany. Chovatel ho odvezl do Laguny, aby si tady našel kamarády svého druhu. Loras ale nemohl hned do skupiny. Špatné stravování zanechalo následky na jeho zdraví. Přišel podvyživený a přitom zatučněný. Musel hned od začátku dostávat podpůrné léky a postupně se dávat do hromady. Po první etapě léčby byl zařazen do voliérky ke slepému amazoňanovi Emilkovi. Až se dostane do kondice zkusí se připojit k velké skupině amazoňanů.

Edu je geneticky velmi cenný potomek po rodičích z volné přírody a potomek jednoho z nejstarších amazoňanů v Laguně – Eduarda a byl odchován pod rodiči.

Jeden z nejstarších amazoňanů v hejnu. Pochází z přírody – byl zabaven na letišti jako nezákonný obchod. Umístěn do socializační skupiny amazoňanů v Laguně. Eduard byl společně s dalšími v roce 1993 zabaven na letišti a umístěn v pražské ZOO. Jeho věk není znám. V roce 2007 ho získala Laguna výměnou za jiné ptáky. Ztrátu pralesa se Laguna snažila nahradit pobytem ve velké voliéře v tropickém skleníku v Botanické zahradě UK. Eduard odchoval v zajetí i potomstvo. Jedno z mláďat (jménem Edu) s ním létá ve skupině. Několik let „šéfoval“ skupině amazoňanů. Dneska už stárne a ztrácí sílu, je však nekonfliktní. Zvykl si i na ošetřovatelky a vezme si ovoce i z ruky.

Utrápenou teprve roční amazoňanku Frencis našla jedna hodná paní ve sklepních prostorách obchodu se zvířaty. Podařilo se ji vykoupit a během roku se ze smutné hromádky peří stala hezká amazoní holka. Paní ji dala do velké voliéry k bílým kakaduům, kde Frencis mohla létat a nabírat na síle. Po čase komediální kakaduy napadlo, že amazoňance otrhají pera z křídel a ocasu. A Frencis zase byla oškubaná a zlomená. Paní se domluvila o přesunu do Laguny, kde by se Frencis zotavila a našla si své rovnocenné kamarády. Frencis je úžasná holka, velmi společenská. Ráda jezdí na veřejné akce Laguny a všem obdivovatelům nadšeně vypráví svoje životní zážitky. Sice jí není rozumět, ale nikomu to nevadí. A Frencis pomalu dorůstají pera v křídlech i ocase a současně jí dorůstá i její sebevědomí. Je to nádherná společenská dáma. Zatím se drží víc lidí, než papoušků, ale až jí letky dorostou, tak jim to všem ukáže

Oušn si žil spokojeně se svou samičkou, tak jak to má být. Vše se zhroutilo, když jeho milovaná družka uhynula. Oušn byl nesmírně zoufalý a do týdně dostal mrtvičku. Skončil na několikatýdnenní léčbě na veterině. Trošku chuti do života mu dal další agapornis, který zde byl dlouhodobě hospitalizovaný. Když jeho kámoš šel domů, doporučili jsme majitelce novou samičku. Ta však odmítla a Oušna už nechtěla. I když Oušn ještě bral podpůrné léky, bylo nutné rychle jednat, samota ho drtila. Odjel na doléčení do Laguny protože tady je malé hejno agapornisů. A povedlo se – Oušna si vybrala jedna samička a přestěhovali jsme ji k němu do klece. Oušn potřeboval partnerku, která mu dala jiskru do života. Po pár týdnech se natolik zotavil, že se i se svou novou družkou připojili k hejnu. Jeho kamarádce jsme dali jméno Šance, protože to byla pro Oušna šance na nový život. A povedlo se, Oušn má nejen svoji družku, ale žije v malém hejnu dalších agapornisů. A tak to má být.

Ferdík k nám přišel spolu s Kryštůfkem. Oba kluky majitelé zachránili z nějakého sklepa z hrozných podmínek. Na jedné neodborné veterině mu v minulosti diagnostikovali cukrovku a také ho na ni léčili, ale nikdy ji neměl. Dlouho se škubal, kvůli tomu má poničené folikuly a peří mu nedorůstá.

Mandy žila u jedné starší paní jako společnice. Byla velmi rozmazlovaná a tudíž i krmení nebylo ideální. Pokročilý věk už majitelce nedovoloval se o Mandy dál starat, a tak dcera majitelky přivezla papouška do Laguny. Mandy má zdravotní problémy a dlouho trpěla chronickým zánětem v noze, který se nakonec povedlo vyléčit.

Rozárka pochází od chovatelky z Plzně, která se o ní dál nemohla starat. U nás se zamilovala do krásného samce Oskara, žije s ním v páru a Oskar se o ní stará jako pravý rytíř.

Korelku přinesli chovatelé, kterým ulétl chovný pár a v budce zůstala tři nedokrmená vyhladovělá mláďata. Malý Tany byl hodně slabý a dlouho trvalo, než se odstavil. Byl umístěn do v inkubátoru k malému ararauňákovi Chacovi. Společný pobyt korelky a malé ararauny oběma prospíval. Na nějakou dobu to byli bráškové. Ararauna Chaco rostl mnohem rychleji, ale to jim nevadilo. Spali zachumlaní do sebe – korelka se vždy napasovala pod křídlo malé ararauně. A takto odpočívali i později ve voliéře. Byl to legrační pohled, když na větvi seděl velký ara a pod křídlem vykukovala jenom špička ocásku korelky. Žili spolu několik měsíců, pak se Chaco začal připojovat k dalším arům a tam už bylo pro maličkou korelku nebezpečno. Oba papoušci přišli na svět v dramatických dnech, kdy v Jižní Americe běsnil rozsáhlý požár, který zničil velké části pralesů. Laguna připravila projekt na pomoc hořící části jižního Pantanalu v Chaco. Odtud dostal ara jméno CHACO a korelka jméno PANTANAL, zkráceně TANAL, tedy TANY.

Mníšek Pepíček byl pořízen jako kamarád pro cca devítiletého papouška senegalského Vlastíka. Žili spolu asi dva roky v domku na Moravě. Mníšek Pepíček velmi rychle zdomácněl a senegalce si oblíbil. Vlastně si na něj vynucoval svá majetnická práva a paničce ochočeného Vlastíka už nechtěl půjčovat. Ale pak se majitelé rozvedli. I když papoušci byli původně zakoupeni pro manžela, on se o ně neměl zájem starat, a tak všechnu péči zařizovala paní, která to dělala ráda. Po rozvodu si papoušky převzala paní a odstěhovala se s nimi do malého bytu. Snažila se jim zajistit veškerou péči i s každodenním pouštěním po bytě. Jenže měla ještě dvě kočky a čivavu. Zvířátka se musela tedy střídat na volné procházky po bytě. Nakonec se rozhodla papouščí kluky umístit raději do Laguny, protože kočky stále číhaly, kdy by mohli některého ulovit, proto raději předešla hrozícímu se maléru. V Laguně mají šanci se připojit každý do své papouščí skupinky. Pro začátek jsou spolu, protože zatím nebyla pro mníška Pepíčka žádná samička, tak aby nebyl sám. Musíme počkat, až se pro něj nějaká princezna najde.

Papoušek žil 12 let u synovce poslední majitelky. Když se po letech projevila u chlapce alergie, umístili Pepíčka ke starší tetě. Paní se o něj starala dva roky. Nikdy se s ní Pepíček neskamarádil, dost na ni útočil a byl problém ho krmit. Dlouhodobě byl papoušek krmen příliš tučným zrním a došlo k zatučnění a poškození jater. Pepíček se začal škubat, až mu zůstala na břiše jen hladká kůže. Když měla paní úraz a zůstala o francouzských berlích, nastal velký problém. Paní se i přes zdravotní komplikace snažila o Pepíčka starat, ale ten ji stále napadal, až ji způsobil ošklivou ránu na ruce, se kterou se léčila delší dobu. Bylo jasné, že u ní Pepíček nemůže zůstat. Ale nikdo oškubaného papouška nechtěl. Plačící paní odnesla papouška na veterinu, aby ho uspali, když pro něj na světě není místo. Naštěstí veterinářka znala Lagunu a místo eutanazie nám zavolala a dohodla umístění. Šťastná paní vzala Pepíčka a rovnou z ordinace jela do Laguny, kde papoušek našel nový domov. Ze začátku to s ním nebylo nijak jednoduché z důvodu jeho zdravotního stavu. Nevhodnou stravou a následně stresem měl hodně poškozená játra a ani ledviny nefungují, jak mají. Dostal cílenou dietu a je stále pod kontrolou. Při zhoršení stavu dostává podpůrné léky. Snad se jeho zdraví ustálí a bude tu s námi ještě dlouho. Je to jinak veselý chlapík plný energie.

Přestěhovaly jsme se s paničkou z domku do nového bytu a mě se tam vůbec nelíbilo, tak jsem křičela co to šlo. Sousedi byli mooc nadšení z toho jak mi to jde V Laguně se mi líbí, protože si můžu povídat s ostatními papoušky, kteří mi rozumí. Však nejvíce se mi líbí můj nový kamarád Rio, je to frajer.

Nejmenší z mazlíčků Kubka Senegalka si ráda pozpěvuje ať je v jakékoliv náladě.

Majitelka papouška vykoupila od chovatele množitele z Liberce jako dárek pro manžela. Dali mu jméno Vlastík a hezky ho rozmazlovali. Byl krmený směsí pro africké papoušky, z ovoce měl nejraději borůvky, maliny a jádro papriky, ale v podstatě jedl veškeré sezónní ovoce i zeleninu. Za odměnu dostával kousek piškotku. Hezky si ho paní ochočila, chodil jí na prst a pěkně si povídali. Později k Vlastíkovi přibyl kamarád – mníšek Pepíček. Oba papoušci se velmi skamarádili Vlastně akčnější mníšek Pepíček si senegalce Vlastíka přivlastnil a už ho paničce nechtěl půjčovat. žili si hezky v domečku na Moravě. Pán se sice o papoušky nestaral, ale panička se jim hodně věnovala a s láskou o ně pečovala. Pak se ale něco u lidí zvrtlo a manželé se rozvedli. Protože o ně jejich páníček neměl zájem, převzala si je panička do malého bytu. Starala se o ně, jak mohla, každý den je pouštěla po bytě se proletět. Ale měla zde ještě dvě kočky a čivavu, tak se museli zvířátka pouštět na střídačku. Kočky dost na papoušky číhali, tak se paní rozhodla oba papouščí kluky raději umístit v Laguně, než se stane nějaký malér. Papoušci jsou zatím spolu. Sice máme pro senegalce Vlastíka samičku, ale to by zůstal mníšek Pepíček sám. Až budeme mít pro Pepíčka nějakou princeznu, zkusíme jim holky nabídnout.

Poslední majitelka zachránila cca roční pyruru z nevyhovujících podmínek. Mladá pyrurka byla celoročně venku ve voliéře. Už zde si trhala peří. Byla krmená převážně slunečnicemi. Zřejmě měl špatné zkušenosti s lidmi, protože se hodně škubal. Nová majitelka pyrurku odvezla k sobě domů, začala ho krmit směsí zrnin pro pyrury a dostával čerstvé ovoce a zeleninu. Ale velmi se bál lidí a všeho. Jeho stav se nezlepšil a raději byl zalezlý celý den v budce. Po dvou měsících to majitelka vzdala a přivezla ho do Laguny, aby se zde skamarádil a přišel na jiné myšlenky. Malý Bůčo přijel úplně oškubaný a vylekaný. Většinu léta strávil ve venkovní voliéře s dalšími dvěma pyrurkami. A než nastal podzim, z oškubaného chudáčka se vyloupl krásný zapeřený papoušek. Je vidět, že mu kamarádství dalších pyrur udělalo dobře.

Pyry se vylíhla v budce jako páté mládě. Rodiče se o první tři mláďata vzorně starali, čtvrté mládě bohužel uhynulo. Páté mládě – naše Pyry – byla o hodně menší, než ostatní. Rodiče už větší mláďata krmili hrubší stravou a stejně tak nakrmili i maličkou Pyry. Ta však nedokázala ještě drobná zrníčka strávit. Volátko se ucpalo, krmivo zkyslo, vytvořil se hlen a trávení zastavilo. Ihned se začaly množit bakterie. Rodiče se snažili maličké mládě motivovat, čímž ho neopatrností poranili na hlavě. Malé Pyry jsme museli vyčistit volátko, nasadit antibiotika a pak začít krmit zase od znovu – lehkou kaši a šup do inkubátoru. Celý týden ještě její trávení haprovalo, ale nakonec se vše ustálilo a maličká začala prospívat. Dnes je z ní krásná a zdravá pyrurka.