Příběh malého karakala
Část 1. – Jak jsem přišel na svět a málem se z něj zase ztratil.

Ahoj lidičky a moji opeření přátelé – já jsem karakal Jerry. Jsem krásná kočkovitá šelma středního vzrůstu. Vypadám trochu jako malá puma s nádhernýma špičatýma ouškama zakončenýma štětkami, jako mají rysové. Pocházím z Afriky. Tedy já už ne, to moje prababička se tam volně proháněla po savanách.
Můj příběh začal tehdy, když jsem poprvé vykoukl na svět. Narodil jsem se 1. prosince 2020 kakaralí mamince ještě s jedním bráškou. Vyrůstali jsme v domácím prostředí našeho chovatele, u naší maminky. Avšak v šestém týdnu mého věku nastala životní změna. Přijela si pro mě “paní Cruella De Vil”, neznámá osoba, která si moc přála, abych byl její mazlíček. No, fůj, to se přece nedělá, brát takové miminko od maminky. Byl jsem sice ještě maličký, ale jsem přeci statečná šelma, tak to zvládnu. Bydlel jsem ve “velkém domě” úplně na volno s kočičími kamarádkami, které jsem proháněl po schodech nahoru a dolu. Nová majitelka myslela, že je ze mě už velký kluk, tak mě krmila jen dvakrát denně miskou masa a vůbec jsem nedostával mlíčko. Já si také myslel, že ho nepotřebuji, když mé starší kočičí kamarádky ho nedostávaly. Časem jsem si už tolik nechtěl hrát, energie mě opouštěla a přestaly mě poslouchat mé malé nožičky. Ve dvou měsících věku…

Celý příběh pokračuje:
nastaly moje velké problémy. Cítil jsem se čím dál slabší, bolely mě nožičky a přestával jsem i běhat. Ale větší problém nastal v den, kdy jsem dostal první záchvat. Moje hlava vyhodnotila, že jí něco chybí, a dostala se do křeče. S ní i mé tělo a mysl. Nedokázal jsem sám sebe vůbec ovládnout. Představte si, že v momentě přestanete úplně vnímat svět kolem sebe, vaše tělo zažívá neustálé zemětřesení a váš mozek jakoby byl napojený do elektrického proudu. Máte jen jedno přání: aby ta šílená muka ustala, abyste se mohli normálně nadechnout a v klidu usnout. Bohužel se tento stav opakoval ještě několikrát za sebou a to potom opravdu chcete, aby to vše skončilo. Mé velké oslabení vedlo k tomu, že jsem si zlomil nohu a přestal chodit. Když paní velkého domu zjistila, že to se mnou je čím dál horší a během jedné krátké chvíle, pro mě nekonečně dlouhé, viděla moje neustupující křeče, rozhodla se mě odvézt na veterinu k panu doktorovi, aby mi pomohl. Netušil jsem, že ten den to teprve všechno začne. Mé slabé tělo a bolavé nohy už jen ležely. Nechal jsem se sebou dělat úplně všechno, neměl jsem sílu se bránit jako správná malá šelma. Pan doktor mi odebral krev, aby zjistil, co všechno mě trápí. Udělal další vyšetření, která vyšla katastrofálně. Tím, že jsem jako rostoucí koťátko nedostával mlíčko a jen maso, přišel jsem o téměř všechen vápník v těle. Kosti zřídly, proto jsem si i zlomil nohu. Nerovnováha vápníku a fosforu vedla k záchvatům, které při každém nástupu poškozovaly nervy v mozku. Doktor mi podal první pomocné léky, aby se mi ulevilo, a snažil se mě nakrmit mlíčkem. Moc jsem ho nechtěl, ale nakonec jsem ho přeci jen vypil a odevzdaně usnul. I když jsem spal, vnímal jsem dohady doktora s “paní De Vil” o tom, co se mnou bude dál. Doktor si mě chtěl nechat na léčbu u sebe, aby mohl zasáhnout, kdybych dostal další záchvat. Paní moc nechtěla, ale nakonec svolila jen na pár dní a nechala mě v péči pana doktora. Jenže, tím to ale nekončí, ale začíná. Důsledkem nevyvážené stravy a nedostatku vápníku se přidávaly další komplikace. Ještě ten den si mě na veterině u pana doktora vyzvedla ošetřovatelka, která mě svýma jemnýma ručkama lehce vyndala z bedýnky, přitiskla na svou hruď a tiše zašeptala: “Neboj se, ušáčku, už bude dobře”. V tu chvíli jsem věděl, že se o mě postará a dá mi vše, co potřebuju. Citíl jsem v sobě klid a bezpečí. Odjel jsem do nového asi zatím přechodného domova, kterému se říká Laguna. Prý je to zázračné místo, kde se zachraňují opeření divní okřídlenci, kteří jsou buď nemocní, nebo je někdo nechtěl/nemohl mít u sebe doma. V Laguně žijí ošetřovatelé, kteří mě s láskyplnou náručí přijali mezi své, i když nemám žádné peří, nýbrž jsem chlupatá kulička. Začal jsem být opět krmený mlíčkem i různými druhy masíček. Po pár dnech ustálení mě opět odvezli na veterinu kvůli dalším vyšetřením a RTG snímkům. Na rentgenu se potvrdila má zlomenina na pravé noze v růstové zóně v koleni, kvůli které jsem nechtěl a nemohl chodit. Dostal jsem takovou divnou hadičku do přední nohy, abych dostával vápník přímo do žíly, protože jsem ho měl opravdu moc málo. Vzhledem ke špatnému stavu kostí a zlomeniny to chtělo, aby můj stav posoudil speciální doktor ortoped, což byl velký problém, “paní De Vil” mě chtěla zpátky do “velkého domu”. Než se vše zvládlo domluvit a naplánovat, zlomil jsem si další dvě části kostí, neboť první zlomenina, kterou jsem již měl, začala srůstat křivě a sklon těžiště váhy a rotace nohy šly jinak, než by mělo být správně. Když “paní velkého domu” konečně svolila, mohl se domluvit pan doktor ortoped. Aby mě mohl pořádně vyšetřit, měl jsem být na lačno z důvodu krátké narkózy. To pro mě znamenalo bez masíčka s mlíčkem půl dne, naposledy jsem mohl papat ráno. Už jsem ani neměl tu hadičku v noze, protože jsem si ji vyndal při hraní a už mi ji nenapojili. Myslelo se, že se mi vápník už trošku dostal do krve a bude to dobré. Během tohoto plánování se dělo něco komplikovaného na druhé straně mezi mými záchranáři a “paní Cruellou”. Ta za každou cenu mě chtěla zpátky do “velkého domu”. Nepřála si, aby mě vyšetřoval další doktor a nechtěla, abych nadále byl v péči mého doktora. Jenže péče o mě byla velmi náročná. Nemohl jsem si sám dojít na záchod, moje zlomené nohy mě neudržely. Tak mě ošetřovatelky pomáhaly a podkládaly při každém vyprázdnění plenkami a vždy mě důkladně umyly. Krmily mě několikrát denně přímo do tlamičky, abych mohl v klidu ležet a pokud možno se nehýbal. Nastal den kontroly u pana doktora ortopeda. Dostal jsem “pigáro” do svalu a začal jsem usínat. Během toho, co jsem spal, mi udělali další RTG snímky, které potvrdily, že mám další dvě zlomeniny. Nejen ta v koleni, ale i v obou stehenních kostech opět v růstové zóně. Doktor můj stav posoudil jako velmi vážný. Operace je možná, ale s úspěšností na 30 procent. Mé zřídlé kosti totiž nic nevydrží a jsou tak slabé, že mohou nadále praskat. Po vyšetření jsem se začal probírat ze spánku. A nastal problém. Už zase na mě přicházel ten hrozný stav úzkostných křečí, třes, roztažené zornice, proud elektrického blesku do hlavy a totální neovladatelnost těla. Naštěstí mě moje ošetřovatelka pevně držela a doktor mi zavedl rychle kanylu a podal tišící léky, vápník a glukózu. Hned se mi začalo ulevovat. Ale byl jsem z toho velmi vyčerpaný. Nějakou chvilku jsem tam počkal a dostával tou divnou hadičkou v pacičce tekutou výživu, aby se mi udělalo lépe. Poté se řešil opět můj stav zlomených kostí. Operace byla nutná, ale velmi riziková. Moji záchranáři s mým osobním doktorem z toho byli velmi smutní. Snaží se mi pomoci, ale mé zdevastované tělo nespolupracuje. Všichni jsme se cítili bezradně. Muselo se zavolat mé “paní De Vil”, aby byla seznámena s mým zdravotním stavem, a že rozhodně nejsem ve stavu vrátit se do “velkého domu”. Doktor se snažil “Cruelle” všechno vysvětlit. Asi to byl velmi těžký rozhovor, teď už šlo o můj život. Paní nakonec svolila, že se operace naplánuje. Do té doby zůstanu v Laguně, aby mě na operaci připravili a ohlídali, abych nedostal další záchvat. Avšak druhý den se rozhodnutí mé paní změnilo. Po konzultacích s jinými doktory, kteří mě mimochodem vůbec neviděli, jen viděli mé RTG snímky, usoudili, že můj stav je natolik vážný a nemá cenu utratit hodně peněz za operaci, která se nemusí podařit. Co to pro mě znamená? Já vlastně sám nevím, ale cítil jsem ze svých ošetřovatelů a doktora, že to vůbec není dobré. Stále se opakovalo slovo eutanazie, pokračovalo to hádkami, drčícím telefonem a následovalo pláčem mé ošetřovatelky. Ničemu jsem nerozuměl, ale pořád jsem byl odhodlaný bojovat. Uběhl den a volal pan doktor ortoped s nabídkou termínu operace. Souhlasilo se a já měl ještě nějaký den na přípravu. Musel jsem nabrat dostatek síly a hlavně doplnit vápník. Nevěřili byste, jak moc takový vápník je důležitý pro život. Zatímco já odpočíval a sbíral síly, stále probíhal boj mezi mými záchranáři a “Cruellou De Vil”. Odmítala operaci, nešťastná a uplakaná mi chtěla ukončit trápení. Chtěla si mě odvézt, ale věděla, že když se tak rozhodne, opravdu tento svět opustím. Zároveň mi chtěla dát šanci, ale nevěřila, že bych to zvládl. Po těžkém boji o můj život doktor sepsal zprávu a dal paní na výběr ze tří variant: První – souhlas s operací a pooperační péči, druhý – revers, tzn. záznam o odmítnutí poskytnutí veterinárních služeb, třetí – souhlas s eutanázií. Znělo to děsivě a já se začínal už opravdu bát, co se mnou nakonec bude. Já nechci umřít, jsem silný a zvládnu to, opravdu. Uběhl další den a “paní De Vil” nevyjádřila své rozhodnutí, které nebylo ale vůbec lehké. Termín operace se blížil a stále se nevědělo, jak se rozhodne. Nakonec doktor zvedl telefon a zavolal jí. Stal se zázrak, paní nechtěla ani revers, ani eutanázii a rozhodla se mě vzdát. Doktor jí totiž nabídl čtvrtou variantu: Pokud paní podepíše darovací smlouvu a předá mě doktorovi do péče, odpustí jí veškerý dluh za mou péči, nechá se provést operace mých zlomených kostí, ale už navždycky zůstanu v Laguně s mým doktorem. Paní souhlasila. Zbývali dva dny do operace. Čekalo se, až přijde ten zázračný podpis s razítkem. Už zbýval jen den do operace a stále nic nepřišlo. Opět jsme se začali bát, ale nakonec to přišlo, bylo to tam, černé na bílém. Už nepatřím paní “Cruelle De Vil z velkého domu”, ale mému doktorovi z andělské Laguny. Teď už jsem se mohl bez jakékoliv nejistoty připravit na operaci. Takže napapat ještě o půlnoci a pak už jen vyčkat do odpoledne na pana doktora ortopeda, který provede své kouzlo.

Číst dál

Příběh malého karakala
Část 2.

Jak jsem se znovu narodil – a začal dlouhý boj o nový život.
Říká se, že kočky mají devět životů. Snad mi budou stačit, než se uzdravím a začnu opravdu svůj nový život.

Celý příběh pokračuje:
Nepamatuji si, jak dlouho jsem spinkal, ale operace proběhla prý úspěšně. Specialista ortoped mi opravil moje zlomené nožičky, zavedl do kostí podpůrné dráty, abych se zase nerozpadl a kosti se mohly zahojit. Byl jsem od pasu dolu celý zabalený do pevného castu, aby se mi složené kostičky nepohnuly. Mohl jsem jenom ležet a nehýbat se. To jsem ale nechtěl, jsem mladé kotě a chci hopsat. Abych si nic neprovedl, ošetřovatelky se střídaly a celé dva týdny mě držely, chovaly, abych se hezky uzdravoval. Vůbec mě to nebavilo a všichni kolem mě byli hodně unavení. Nevím proč? Vždyť mě „jenom“ chovali. Pomalu se blížila doba, kdy by mi mohli sundat cast a já bych začal zase pomaličku zkoušet chodit. Bylo mi už lépe, tak jsem doprovázel moji ošetřovatelku na cestách za papoušky. Musel jsem být stále pod kontrolou. Jenže jakoby všeho zlého nebylo už dost! Při jedné takové cestě jsem zase cítil divný třes, úzkost a už jsem věděl, že je zle. Rychle jsme ujížděli na veterinu, ale cestou jsem už dostal ošklivý záchvat. Na veterině mě trošku přispali, aby moje nemocná hlavička povolila křeč. Byl jsem celou dobu na kapačkách, dokonce mě tak převáželi i domů. Zde mě pomalu probudili, ale moje hlava a tělíčko se opět dostávalo do strašlivé křeče. Byl jsem připojený na hadičkách necelé tři dny, po celou dobu jsem byl v umělém spánku a dostával různé léky, aby otok v mojí hlavičce povolil a já se mohl probudit. Moje tělo zoufale bojovalo, zmítal jsem se v horečkách. Konečně se moje hlavička i tělo ustálilo a mohli mě po třech dnech probudit. Byl jsem slaboučký. Pomalu jsem se nechával krmit a stále jsem pospával. Teprve po několika dnech jsem se začal pomaličku hýbat a zkoušet moje opravené nožičky. Šlo to špatně, ale šlo to. Bydlel jsem na velké měkké posteli, abych si neublížil. Zkoušel jsem první krůčky, první skoky v polštářích. Vždycky mě to moc unavilo a já hodně spinkal. Moje andělská ošetřovatelka byla na velké posteli stále se mnou a já spinkal na jejím bříšku. Bylo to zvláštní místo, cítil jsem v něm něco moc sladkého, co mě uklidňovalo. Bylo slyšet i pravidelné ťukání srdíčka, které mi bylo tolik blízké. Měl jsem brášku, bylo mi s ním moc dobře, ale přišel jsem o něj, když mě sebrali od maminky. Tohle sladké ťukání mi ho připomínalo. Jak moc hezky se mi na tom bříšku spinkalo. Dny plynuly a mě se nožičky uzdravovaly. Bral jsem hodně léků a moje hlavička byla zatím také v klidu. Zdálo se, že už konečně začnu svůj nový život. Byl jsem rád, ale …. jsou tady jen moji zlatí ošetřovatelé, můj doktor, žádný další karakal, ani jiná kočka. A já potřebuju k životu kamaráda, já nechci žít jako kotě sám. Jen to srdíčkové ťukající bříško mé ošetřovatelky mě uklidňovalo a dávalo naději.
Jenže pak se něco stalo, moje ošetřovatelka i s bříškem i s doktorem odjela pryč a nevrátila se domů. Ani druhý den, ani třetí den. I když jsem měl péči stále zajištěnou, dokonce mi dali náhradu v podobě černobílého kocoura Mikyho. Je sice zatím trochu větší, než já, ale já ho brzy dorostu.
Po pár dnech se konečně moje ošetřovatelka vrátila ….. ale ó hrůzo – bez ťukajícího bříška?! Úplně jsem se vyděsil, ale ona se tak nádherně smála. Pak mě vzala do náruče a zvedla k malé postýlce. A tam byl a spinkal – moje ťukající srdíčko z bříška, můj Tony, můj nový bráška. Sice není tak krásně chlupatý, jako já, ale je to „On“! Od první chvíle jsem se do něj zamiloval a rozhodl se, že ho budu chránit, když je tak malinkej. Byl jsem z toho celý vedle – a hned druhý den jsem dostal opět záchvat. Jenže už na to byli všichni připraveni, hned v začátku jsem dostal injekci, maličko jsem si pospal a bylo zase dobře. Bylo nezbytné, abych byl hlídaný ve dne v noci prostě pořád. Což znamenalo pro mě výhodu, spal jsem vedle mého nového brášky ve velké posteli.
Týdny ubíhaly, moje kosti se uzdravovaly, můj bráška Tony pomalu rostl v malého chlapečka. A zase se mi začalo hůř chodit. Čekaly mě ještě dvě závažné operace. Vzhledem k rozpadu kostí z nedostatku vápníku se mi poškodily kyčelní klouby a moc mě bolely. Bylo potřeba naplánovat operace, aby byly tyto poškozené kosti a klouby upravené tak, abych mohl normálně chodit a běhat. Opět nastaly přípravy a já odjel na operaci. A zase to bylo stejné, pospal jsem si. Když jsem se probudil, nemohl jsem vůbec chodit. Byl jsem protivný a vrčel na všechny, co mi pomáhali. Tedy kromě mého brášky Tonyho, na toho nevrčím nikdy. Po pár dnech jsem začal trochu chodit, můj Tony zase trochu lézt, tak jsme na tom byli skoro stejně.
Rychle jsem se zotavoval a připravovala se poslední operace. Já už běhal docela dobře, tak jsem si troufal. Den před operací jsem běhal po zahradě. Už nevím, co mě to tenkrát napadlo – najednou přede mnou stála vysoká borovice. A já se rozeběhl a hup na ni. Šplhal jsem do koruny borovice jako správná šelma. Moje ošetřovatelka na mě zděšeně křičela – a mě to teprve došlo: Vždyť já nedokážu slézt dolu. To už jsem byl asi v osmi metrech vysoko. Moje ošetřovatelka mě uklidňovala a volala zpátky. Já pomalu couval, ale moc to nešlo. Kousek po kousku, větev po větvi – už nemůžu, já už se neudržím. Zatímco jsem slezl asi do výše čtyř metrů, dole byl nějaký chaos. Všichni tam pobíhali, nosili nějaké plachty, můj Tony plakal. Už jsem se neudržel a padal po hlavě dolu. Tak to je můj konec. Narazil jsem – ale ne do země. Spadl jsem do natažené plachty z molitanu, který zmírnil pád a svezl jsem se na zem. I přesto jsem měl asi slabý otřes mozku, protože se mi všechno motalo a zavírali se mi oči. Moje zděšená ošetřovatelka mi dala rychle lék proti otoku, v tom velkém stresu mě zamotala do deky, naložila do auta a honem na veterinu, kde už čekal doktor. Ještě mého brášku Tonyho, ten musí jet taky!!!!! Jeli jsme jako o závod. Lék proti otoku zabral, cestou se mi udělalo dobře. Na veterině už byl připravený operační sál – kdyby něco. Já jsem sám napochodoval do ordinace – jakoby nic. No stejně mi udělali RTG a sono, pro jistotu. Naštěstí jsem byl úplně v pořádku. Všichni jsme měli ohromnou radost. A jelo se zpátky. V tom spěchu mi ani nevzali přepravní box, tak jsem jel jen tak. Lezl jsem po autě a hezky to tam poškrábal, to aby měli památku, jak to dobře dopadlo. Ale na základě této události mi „pokazili“ hernu na zahradě. Všechny vysoké stromy dostali nějaký klouzavý kryt, abych už nelezl na stromy, škoda. Každopádně jsem stihl termín druhé operace, která proběhla dobře a já se za pár dní zotavil.
Teď už běhám jako velký zdravý karakal po celé zahradě se svým černobílým kámošem Mikym. Jsem natolik vychovaný, že na zavolání sám přiběhnu domů, takže mám naprosto volný přístup všude. Mohu se slunit na zahradě, nebo doma spát v měkkých dečkách na mém gauči. Vlastně nechápu, proč si ti moji dvojnožci nepořídí také svoje gauče, jsou tak pohodlné. Místo toho sedí vedle mého gauče na židlích. Někdy se spletou a sednou si na ten můj gauč. Ale mám je dobře vychované, nemusím někdy ani zasyčet, stačí se na ně jen upřeně podívat a oni se poslušně uklidí na své židličky. Žije se mi tady dobře. Musím sice brát pravidelně léky, aby mě zase nezlobila moje hlavička, ale jinak se mám královsky. Můj dvounohý bráška začíná také chodit. Hurá, jsem moc rád, že mám svého kamaráda, i když mě občas tahá za moje dlouhé uši, ale to je jen tak z lásky, tak mi to nevadí. Už se těším, až budeme spolu běhat po zahradě.

Číst dál