Pohádka malého servala ? – ! nebo drama pro otrlé?!

Jsem malý serválek Dinoušek. Budu Vám vyprávět pohádku mého života. Říká se, že pohádky mají
šťastný konec. A já tomu chci věřit, i když ta moje pohádka má špatný začátek.
Narodil jsem se v království Servalius své mladé mamince, jako dvojče, měl jsem brášku. Bohužel
šťastný začátek mého života skončil po pár minutách, kdy moje maminka není zkušenou matkou.
Mého brášku při porodu zabila a mě těžce poranila pravou zadní nožičku – ukousla mi kus tlapičky. A
zatímco miminka se těší z prvních okamžiku svého života společně se svojí maminkou, já jsem fofrem
jel na veterinu, kde jsem musel být přispán a moje zranění ošetřeno a nožička zašitá. A pak nastalo
každodenní převazování. Nožka se mi sice trochu zahojila, ale pořád jsem ji musel mít zavázanou.
K mamince jsem už nemohl a tak jsem byl krmený lahvičkou s mlíčkem. Neuplynuly ani dva měsíce a
stalo se něco divného…. Byl jsem prodaný. Nejdřív jsem nechápal, co se děje, ale šoupli mě do
transportního kufříku a panoši mě odvezli daleko, předaleko, za devatero horami a devatero řekami,
než se kufřík zase otevřel a já se ocitl v cizím království – v „Království černého drahokamu“. Pak
jsem pochopil, že si mě královna cizího království vyměnila za perly a drahokamy, abych jí dělal
radost. Jenže já nechtěl nikomu dělat radost, chtěl jsem domů a navíc mě začala bolet moje zraněná
nožička. Jsem mladé kotě, tak lítám a skáču jako „Janek“. A to moje nemocná nožička nezvládá.
Rostoucí pahýl kosti narážel na slabou kůži a protrhl ji. A nožička mi neustále trochu krvácela a bolela.
A jak jsem byl mrzutý, kousal jsem do poddaných mé královny. A ta se začala s panovníkem
dohadovat, že nejsem mazlivé koťátko, jak sliboval a také že mám nějaký problém s nožičkou. A znáte
to – když se panovníci dohadují, trvá to věčně a prostý lid trpí. A tady netrpěl lid, ale já. Nožička
bolela, já byl vzteklý, královna vytočená, ale furt se nic nedělo, jen se pořád dohadovali s králem
Smaragdové Servalie.
Uplynul měsíc, když se začala vojska Království černého drahokamu a Království Smaragdové servalie
pomalu šikovat a připravovat na válku, objevila se jako střela z nebe královna Modré zátoky, prostě
mě sbalila tak, jak jsem byl, chudý, zraněný a ztracený ve světě královského sváru a vzala pod
ochranu svého vojska. Byl jsem ubytovaný v království Modré zátoky, kde jsem měl plnou ochranu
královského vojska. A nastala intenzivní péče. Podstoupil jsem dvě operace. Bohužel doba, kdy jsem
nebyl ošetřován, byla moc dlouhá a do nožičky se mi dostala infekce, která komplikovala hojení. Do
království Modré zátoky se sjížděli lékaři z okolních království. Moje budoucnost byla velmi nejistá.
Většina navrhovala nemocnou nožičku amputovat. Ale to bych pak nemohl skákat a hrát si. Dokonce
padli i návrhy na ukončení mého života. Už jsem se začal bát, že je se mnou ámen. Ale můj nový
kamarád kakaral Jerry mě uklidňoval, že on na tom byl mnohem hůř a dneska si žije královsky. Zkusil
jsem mu věřit. Skoro každý den jsem ošetřován a mám převazovanou nožičku. Občas mě naloží,
odvezou na rentgen, ale zase jedu hned zpátky, takže se už ani nebojím. Nožička se mi začíná
stabilizovat, jen ta infekce v těle pořád zlobí a musím brát plno léků. Mám svoji komnatu, která
sousedí s dalšími servalkami, ale ty jsou moc velké a moc divoké. Několikrát denně mohu běhat po
celém královském hradě, kde se honím s karakalem Jerrym. Ale všichni mě moc hlídají. Já jsem totiž
trdlo a pořád na Jerryho útočím, jakože si budeme hrát a prát se. Prý jsem na to pořád moc malý,
kdyby do mě Jerry drcnul, tak by mi mohl ublížit, jsem ještě moc křehký. A tak koušu aspoň do celého
služebnictva, aby byla pořádná legrace. Navíc jsem zjistil, že když kousnu pořádně a nečekaně, udělají
se na tom místě mému služebnictvu tmavé flíčky. Jsou takoví nevybarvení, tak do nich rafu často, aby
byli stejně puntikatí, jako já.

Jsem v království Modrého přílivu už několik týdnů. Hodně jsem vyrostl a zesílil. Jen občas zaslechnu
poselství od zbrojnošů, že stále jsou ve válce obě znesvářená království Smaragdové servalie a
Černého drahokamu. Ale prý se tím nemám zatěžovat, v truhlách království Modrého přílivu je dost
zlaťáků, perel a drahokamů, aby se lékařům zaplatily moje léky. A kdyby docházely, v království žije
hodně lidí dobrého srdce, kteří truhlu na uzdravování zase doplní.
Vůbec netuším, co se stane, až skončí válka obou království, moc se bojím, aby se zde neobjevili cizí
zbrojnoši a zase mě neodvezli někam pryč. Jen Jerry mě furt uklidňuje, že se nemám bát. Jak jednou
vstoupím do království Modré zátoky, už se můj ošklivý příběh změní ve vysněnou pohádku, kterou
bych si tolik přál.
A stalo se tak, jak karakal Jerry říkal. Už jsem v království Modré zátoky zůstal natrvalo. Ale nebylo to
jednoduché. Žil jsem si v bezpečí mého příbytku, jen zdálky jsem slyšel rachot vojsk a bitvy. Jen Jerry
mě uklidňoval: „Neboj, bitva je drsná a dlouhá, ale Tebe nedají, znám to. Budou bojovat až do konce,
abys tady měl svůj domov napořád. Nikdy to vojsko království Modré zátoky nevzdá. Věř mi, zažil
jsem to také, byla to divočina, ale dopadlo to dobře.“

Pozn. autora: Pohádka je přepracována na základě skutečné události. Názvy jednotlivých království
jsou smyšlené, ale symbolicky vystihují jednotlivé strany sporu – bitvy o šťastnější život servala Dina. A
že si to ten puntíkatý chlapík zasloužil – prožil si moc špatných dnů.